Prolog - I/III

1. srpna 2008 v 19:50 | Anias |  Ironie osudu
ALOHA:o))
Ehm...tak tady je prolog k Ironii osudu. O čem to je, to se dočtete v rozcestníkách, který moje zlatá Ewilan vytvořila.
Komu ho věnovat? Tak to nevím...zatím nikomu, uvidíme podle komentářů:D
Limitje 10 - 15. komentářů:o))

Andie Danwersová byla jediná dívka, která kdy získala čarodějnou moc. Byla totiž mladší sestrou Caleba Danwerse, nejstaršího člena úmluvy. Ani jeden z členů nikdy nechápal, jak se to stalo, že Andie získala moc. Po několik let se snažili na tuto záhadu přijít. Nikdy na to však nepřišli a vzali Andie mezi sebe. Byla členkou úmluvy. Přirozeně se jí její bratr a ostatní členové snažili chránit před vším, co by jí ublížilo.
Jenže Andie nebyla jen tak obyčejná. Byla strašlivě tvrdohlavá, což jim dost znemožňovalo ji chránit. Zvláště po té, co na několik let odletěla studovat do Evropy. Samozřejmě jí Caleb neustále volal a snažil se, aby se měla co nejlíp. Caleba děsila představa, že by se jeho malé sestřičce něco stalo. Když se vrátila po třech letech domů, zjistila,že všechno není tak, jak by mělo být. Na jejího bratra se valila hrozba o které nechtěl, aby věděla. On hrozbu porazil, avšak o něco přišli oba. Caleb zachránil svou přítelkyni, ale Andie nestihla zachránit svou matku, svého přítele ani sama sebe před smutkem z jejich smrti. Těžko se s tím vypořádávala. Vlastně se s tím nikdy nesmířila. Dávala si neustále za vinu, že ona je ta, co může za všechno, co se stalo jejich rodině. V jeden den ztratila matku a muže, kterého moc milovala. Její bolest byla neuvěřitelná. S nikým nekomunikovala, jen utíkala před tím, co se neodvratně blížilo.
I když měla bratry, kteří se jí snažili pomáhat se s tím vyrovnat. Nevyrovnala se s tím. Byla na pokraji zhroucení. Bylo jen otázkou času, než by se zhroutila a tomu chtěl Caleb předejít. Rozhodl se jí tedy poslat do městečka ve státě Washintong. Městečko Forks nebylo nijak velké, ale příjemné na zapomenutí věcí, které jeho sestru tak tížilo. Caleb měl totiž v městečku známou rodinu. Nebyla to rodina, jako každá jiná. Tahle rodila žila už několik století. Cullenelovi byli upíři s tím rozdílem, že jejich obživou nebyla krev lidí, ale zvířat.
Carlisle Cullen byl hlavou celé jejich smečky. Byl to ten nejskvělejší člověk.
Carlisle Cullen byl hlavou celé jejich smečky. Byl to ten nejskvělejší člověk, jakého kdy Caleb poznal. Věděl, že s nimi jeho sestra bude naprosto v bezpečí. I kdyby se jí mělo něco stát, tak věděl, že se o sebe dokáže postarat. Rozhodl se tedy jednat, než se Andie zhroutí. Zavolal Carlislovi, aby domluvil den, kdy má sestru přivést. Carlisle byl velice přívětivý a slíbil Calebovi, že se o jeho sestřičku postará. Jak nejlíp bude umět.
Celá rodina Cullenových se připravovala na její příjezd. Nejvíc nedočkavá byla Alice. Díky svým schopnostem dokázala vidět, že Andie řrijede a hlavně jak se bude tvářit. Proto se jí také snažila příjezd co nejvíce spříjemnit. Jediná, kdo z toho nebyla nadšená, byla Rosalie. Nemohla se smířit s tím, že v domě bude bydlet opravdový smrtelník. Jenže v tu dobu ještě nevěděla, jak to vlastně s Andie je. Nevěděla, že Andie má tajné schopnosti, se kterýma by jí dokázala zabít jen pouhým pohlédnutím do jejich očí. Vlastně to nikdo nevěděl kromě Esme a Alice. Přirozeně měli zakázáno o tom mluvit do té doby, než se u nich Andie zabydlí. Carlisle chtěl, aby jim to pověděla sama, co je zač.
Jeli jsme po cestě, která vedla do Forks. Čekala jsem, že projedeme alespoň městem,abych si to tady malinko prohlédla, ale to ne. Caleb odbočil kousek před městem na lesní příjezdovou cestu. Vypadalo to na místo, kde lišky dávají dobrou noc ještě před polednem. Všemu byla však jinak. Dorazili jsme ke krásnému domu. Caleb zaparkoval hned vedle dvou luxusních auťáků a vystoupil z auta, aby vyndal moje věci. Já si zatím prohlížela celý dům zvenku. Bála jsem se, i když jsem věděla, že na mě čeká rodina plná upírů. Sebrala jsem všechnu odvahu, která mi ještě zbyla a vystoupila z auta. Jen jak jsme vystoupila jsem viděla Caleba jak si někým povídá. Usoudila jsme že je to Esme a Carlisle. Šla jsem pomalu k nim. Vystoupila jsem pár schodů na verandičku a podala Esme a Carlisle ruku. Jejich ruce byly nepřirozeně studené, což by mě za daných okolností nemělo překvapit. Přesto překvapilo. Srdečně nás pozvali dovnitř kde všechno jen zářilo čistotou a útulností. Byla jsem z toho tak vyveden a z míry, že jsem zapomněla zavřít pusu. Caleb si lehce odkašlal a já pochopila, že jí mam okamžitě zavřít. Jen co jsme vstoupili do obývacího pokoje přiřítila se ke mně slečna a objala mně. Dovtípila jsem se, že je to Alice, která má občas tyhle přehnané reakce.
" Tak tě u nás vítám, Andie. Já jsme Alice,ale to jistě víš."řekla srdečně a přiváděla mě k nějakému muži. " Tak tohle je Jasper. Můj přítel."
Jasper mi podal chladnou ruku a dost si mě prohlédl. Ježíš, proč umím číst v mysli.
Rozpačitě jsme se usmála a řekla: " Velice mě těší."
Ani jsme to nestačila dopovědět a už mě táhla Alice k dalším. Představila mi Edwarda, Rosalie a Emmetta. Rosalie nebyla z mého příjezdu nijak nadšená a taky mi to dala pěkně najevo. Edward se tomu jen zasmál a já jsem byla v rozpacích. Bylo mi něco na Edwardovi divné, jako kdyby uměl číst moje myšlenky. Ano a pak jsem to pochopila! Já jsme mu to dovolila, aby mi je četl. Rychle jsem si obnovila zábrany, kterými nedokázal proniknout ani sám Caleb. Musela jsem se sama sobě smát. Jak jsem mu mohla dovolit, aby se mi hrabal v hlavě. Na jednu stranu jsme se tomu smála, ale na tu druhou mě to vyděsilo. Věděla jsem, že Alice umí předpovídat budoucnost, ale o Edwardovi se Caleb nezmínil ani slovem. Vrhla jsem po něm nenávistný pohled a on okamžitě pochopil, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. Dál si v klidu povídal s Esme a Carlisle.
Esme řekla, aby mi ukázali pokoj. Samozřejmě se toho okamžitě ujala Alice. Dovedla mě do krásného pokoje s výhledem na velkou louku. Prohlížela jsem si velký pokoj a přišel mi pro mě až moc velký. Na takový jsme nebyla zvyklá.
Alice si hned všimla mého udiveného výrazu ve tváři: " Líbí se ti pokoj? Snažila jsem se ho vybavit podle tvého kusu. Doufám tedy, že jsme se trefila?"
" Trefila to je slabé slovo! je tu přesně to co jsme si vždycky přála. Navíc jsme skvěle zapadnou všechny moje věci. Jak jsi věděla, že mám ráda fantasy a všechno kolem toho?" zeptala jsme se.
" To nebylo tak těžké, když tvůj bratr naposled volal, zeptala jsme se co máš ráda, abych ti mohla pokoj zařídit. Ale pokud chceš zařídíme ho nějak jinak?"
" Ne, to vůbec ne! Je nádherný. Moc ti děkuji Alice. Jsi snad jediná kdo mě tady vítá," řekla jsme smutně.
" Áá, ty myslíš Rosalie?" lehce jsem přikývla. " S tou si nedělej starosti. Časem to pochopí, proč jsi tady a já pevně doufám, že budeš moje přítelkyně.. Já už se tak těším , až spolu pojedeme nakupovat," tančila z rohu do rohu a přitom se usmívala.
" Né tak rychle. Musím se tady tak nějak porozhlédnout a hlavně tak nějak dohnat školu už jsme tam nebyl dlouho," krotila jsem jí.
" S tím si nedělej starosti. Se vším ti pomohu,"nabídla se mi.
" Moc ti děkuji Alice."
" Není zač a teď tě nechám s tvým novým pokojem o samotě,"usmála se a odtančila pryč.
Procházela jsem pokojem křížem krážem a nevěděla jsem co mám dělat. Jestli si vybalovat nebo se oddávat pláči. Vlastně se mi ani plakat nechtělo. Byla jsem jen smutná. Smutná jako posledních pár měsíců. Pocit viny nademnou vždy zvítězí. Postavila jsem se k oknu a zadívala se do dálky kde právě zapadalo slunce. Bylo to nádherné. Nebylo to jak u nás doma. Tohle slunce bylo úplně jiné. Mělo kolem sebe spoustu bouřkových mraků, které byly zbarveny do růžova až červena. Byla jsem tak okouzlena celou jeho krásou a dokonalostí, že jsem si neuvědomila přítomnosti někoho jiného v pokoji. Ani mě nezajímalo kdo to pořádně je. Jen jsme se otočila takovou rychlostí až mě to samotnou zaskočilo a poslala proti tý osobě kouli energie. Edward narazil na zeď takovou silou až se otřás celý dům v základech. když jsem si uvědomila co jsem udělala. tak jsem rychle přiběhla k Edwardovi: " Ježíš promiň, Edwarde! Já jsem nechtěla." řekla jsem s omluvným výrazem ve tváři, ale moje oči zůstávali pořád černé jak uhel. Jen co jsem si to uvědomila, že je mám pořád černé rychle jsem to napravila. Přejel mi po nich oheň a moje oči byly jako před tím něž jsem Edwarda odhodila na stěnu. On mě se zájmem pozoroval. Poodstoupila jsem dál, aby mohl vstát ze země. Otočila jsme se na druhou stranu nemohla jsem se mu podívat do očí.
" Nic si z toho nedělej, Andie. Měl jsem nejdřív zaklepat než vstoupím do tvého pokoje,ale přiznám se že tuhle reakci jsem opravdu nečekal."
Přimhouřila jsem oči a chtělo se mi plakat, ale v té chvilce vtrhl do pokoje Caleb a celý zmatený pozoroval Edwarda jak se umívá. Nic nechápal.
První, kdo prolomil ticho, byl Edward: " Nemusíš mít strach Calebe nic se nestalo. Jen jsem vstoupil do pokoje bez zaklepáni a tiše se plížil k tvojí zamyšlené sestře. Nebyl to dobrý nápad jak se přesvědčil!"
" Ne!" řekla jsem přísně. "Neměla jsme reagovat tak ukvapeně já se ti velice omlouvám Edwarde." Měla jsem slzy v očích, když jsem to říkala. Nechal jsme ho nahlédnout do svojí mysli,aby věděl, že to myslím vážně.
" Víš, Andie já už pojedu," letmě sem přikývla a pokračovala za Calebem dolů.
Rozloučili jsme se na verandě a já jsem věděla, že se mi po něm bude moc stýskat. Byl to přeci jen můj bratr. Dívala jsem se za jeho autem docela dlouho. Vlastně dokud mě nepohltila zima, která tu zalézá do morku kostí. Myslela jsme si naivně, že projdu jen tak a oni si mě nevšimnou,ale to jsem byla velice na omylu.
"Pojď za námi Andie,"příjemným hlasem oznámila Esme, která na mě čekala předsíni. Šla jsem pokorně za ní a na nic se nevyptávala. Do Alice jako kdyby střelilo. Hned byla veselá a plná života.
" Víš," řekla Esme. " Rádi bysme ti představili posledního člena naší rodiny. Je v naší rodině opravdu chvilku. Vlastně jen 40 let."
Dovedla mě k malé, krásné upírce. Měla krásné vlnité černé vlasy a v obličeji vítající výraz.
Představila mi ji jako Ewilan. Dívka mě objala stejně jako Alice. Připadaly mi obě dost si podobné. Lišily se jen vzhledem. Vlastně ani to ne, obě byly krásné na rozdíl ode mě. Cítila jsem na sobě Edwardovi oči a uvědomila jsem si, že jsem si neobnovila obranu. Hned jsem to napravila. Přeci nemusí vědět všechno co si já myslím. Posadila jsem se na pohovku vedle Alice a hned vedle mě si sedla milá Ewilan. Seděla sem a poslouchal jak se baví o normálních věcech, jako kdyby byli lidé. Byli lidé jen malinko jiní a mě to vůbec nevadilo.
Po sléze jsem vstala a omluvila se: " Prosím omluvte mne, ale ráda bych si vybalila své věci."
" Ale jistě zlatíčko," řekla Esme. Znělo to tak maminkovsky. Vzpomněla jsem si na svojí maminku a v tom se mi chtělo brečet. Utec někam hodně daleko a nevnímat nic co se kdy stalo.
Najednou se ozvala Alice: " Ať tě to ani nenapadne nikam utíkat!" Nevěřícně jsem se na ni podívala.
Ewilan nezůstala pozadu a také se přidala: " My víme, že je to teď pro tebe těžké ,ale musíš to s námi nejdříve zkusit než nám utečeš." Mrkla na mne spiklenecky.
" Ale vždyť já nechci utíkat!" řekla jsem docela dost zmateně.
" Ale chceš. Pomyslela jsi na to, proto to Alice viděla."vysvětlila mi Ewilan.
" Stejně to nechápu vždyť Alice vidí jen to co se stane. Takže mě viděla utíkat?"
" vlastně ne tak docela. Viděla jsme, že jednou nás opustíš,ale kdy to bude to nikdo neví a hlavně za jakých podmínek," vysvětlovala mi Alice.
Dívala jsem se na ní dost vyplašeně a to samozřejmě pobavilo zbytek mojí nové rodiny.
" NA tohle si budu muset nejspíš zvyknout, že ty uvidíš věci dřív než je vyslovím,ale abych řekla pravdu nejsem z toho zrovna nadšená."smutně jsem říkala. " Ty víš co budu jednou dělat a Edward mi čte občas myšlenky, když mu to dovolím a.."
" A Jasper umí ovládat pocity kolem sebe a já dokážu přečíst tvoje pocity," skočila mi do věty Ewilan.
" To není slušné skákat někomu do řeči, Ewilan," pokárala ji Esme.
" Jé já jsem na to nějak zapomněla," řekla omluvně Ewilan.
" No já radši půjdu,"řekla jsme nesměle.
" Ne nikam nechoď,"vyslovila své přání Rosalie. " Chci ještě, abys mi něco vysvětlila." Podívala se na mne očima jako kdybych byla její potrava, kterou se právě rozhodla lovit. Carlisle nesouhlasně zavrčel, ale Rosalie si z toho nic neděla.
Posadila jsme se zpátky na pohovku a čekala na to co má přijít. Změřila jsem si jí od hlavy až k patě a začalo mne zajímat, co ode mne vlastně chce.
" Tak mi řekni, co ti mám říct,"zeptala jsem s vážným výrazem ve tváři.
" Tak mi třeba vysvětli, že jsi Edwarda odhodila na zeď, jen tak a tobě se přitom nic nestalo?"vrčela na mne. Emmett se jí snažil uklidnit, ale ona se nechala. Dobře jsme si uvědomovala, že by na mne mohla zaútočit. Nahlédla jsme do její hlavy a zjistila jsem, že je to pravda. A´t jí odpovím jak chci tak prostě zaútočí. Nejspíš si mne chce vyzkoušet, i když nevím proč. Byla jsem připravena jí ani neodpovídat, jen se bránit.
Přes oči mi přejel oheň a celé hned z černaly. Rosalie to viditelně vyvedlo z míry. Nevěděla, co má udělat. Jen na mě zírala.
Po chvilce mě to vyměňování pohledů přestalo bavit. Vstala jsem, oči jsem nechala přejít do normálu a odcházela ke schodům. Ještě jsem k nim ani nedošla a už tam stála Rosalie a čekala.
" Já jsme s tebou ještě neskončila , slečinko,"vyhrožovala mi.
" Jenž já s tebou ano. Jestli máš na mě nějaké požadavky tak je prosím vyslov až ráno. Teď se s nimi nehodlám zabývat,"odpověděla jsem na její hrozbu.
" Tak fajn, ale máš mi co vysvětlovat!"
" Jistě ráda ti odpovím na všechny tvoje otázky,"přitakala jsem a ona mne nechala odejít.
Kráčela jsem po starodávných schodech, pak dlouhou chodbou do svého pokoje. Na posteli jsem našla všechny své věci. Ani mi nebylo jisté jak se tam vlastně dostali. Nějak jsme to neřešila. Do mého pokoje bylo slyšet, jak někdo dole na chodbě mluví. Podle hlasu bych si tipla, že je to Alice a Jasper. Bylo mi blbé poslouchat, tak jsem radši zabrala do svého vybalovaní. A že bylo co vybalovat. Alice mi sice pokoje vybavila pěkně a přesně podle mého stylu,ale něco tomu chybělo. Jen kdybych věděla co.
" Ach," vzdychla jsem si z toho vybalovaní. Bylo nekonečné. Když jsem konečně otevírala poslední krabici přepadlo mě z nenadaní veliké štěstí. Z toho mého vybalování jsme úplně zapomněla, že někdo klepal. Vlastně jsem ani nevěděla, že někdo stojí v pokoji. Ano stál tam někdo nebyl sám. Byla to Ewilan a Alice.
" Doufáme, že jsme tě moc nevyděsily?" zeptali se obě najednou.
" Přiznám, že jen malinko. Potřebovali jste něco."
" Vlastně ano. Chtěli jsme se zeptat jestli něco nepotřebuješ?" vyslovila, jako první Alice.
" Ne děkuji! jste obě moc hodné,ale opravdu nic. Právě jsem do vybalila poslední krabici a jsme utahaná jak kotě. Takže si půjdu lehnout,"řekla jsem způsobem odmítnutí.
" Ale kdybys něco opravdu potřebovala tak můj pokoj je hned na druhé straně. Stačí jen zaklepat a já jsme ti hned k dispozici."vysvětlila mi Ewilan.
" Moc ti děkuji. Kdybych něco potřebovala budeš první komu to řeknu,"mrkla jsem na ní a ona to vzala jako souhlas.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 10. srpna 2008 v 10:32 | Reagovat

Moc hezký. Jdu na další část.,

2 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 14. srpna 2008 v 15:21 | Reagovat

Super.. :D Historicky první fan fiction na Stmívání, které čtu.. :) A dost se mi to líbí.. :)

3 Jenn Jenn | Web | 16. listopadu 2008 v 22:22 | Reagovat

Asi jako Estel, u mě to je také historicky první fan fiction na Twilight. Líbí se mi to, jen to zatím tolik nechápu (však víš, úmluva a vůbec...), takže musím na další část. A bacha na překlepy, máš jich tam přemnoženě. :)) Ale jinak se mi to líbí. :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama