1.kapitola

4. února 2008 v 19:19 | anias |  Zrození moci

Tak je to konečně tady. Moje knížečka dorazila, teda spíš její část. Je tady část první kapitolky. prosím kometujte a hlavně kritizujte. Moc děkuju.



1. Kapitola
Večer.Ten večer není nijak zvláštní. Sedíme s mou opatrovnicí u televize a koukáme na nějaký televizní pořad. Ani jsem ho pořádně nevnímala. Jen jsem koukala do plamenů krbového ohně. Nejprve se mi zdálo , že v krbu vidím nějakou postavu, což mi připadalo nemožné i směšné. Najednou se pokojem rozlilo zelené světlo. Objevil se člověk. Všude černý od hlavy až k patě. Nejspíš to byl prach , jak jsem se domnívala. Prohlédne si mě od hlavy až k patě.
Poté přistoupil k é opatrovnici a promluvil: "Je čas. Musí zpět ke svým kořenům."
Paní Elizabeth vstala a odešla nahoru. Nebylo mi známo kam. Podle jejího výrazu jsem usoudila, že ke mě do pokoje. Chvíli jsem jen tak stála a pozorovala jsem muže v černém. Nevěděla jsem s kým mám tu čest, obličej měl zahalený v kápy. Po pár nekonečných minutách jsem se rozběhla za Elizabeth..
Když jsem vešla do pokoje všechny věci už jsem měla skoro zabalené. Nechápala jsem, jak to tak rychle stihla. Vůbec jsme nechápala co se to tady všechno děje.
" Co se to tady děje?? Proč mi balíte všechny mé věci?? Co tohle všechno má znamenat?? Odpovězte mi prosím??" znenadání jsem vyhrkla.
Pomalu zaklapla kufr a pomalým klidným hlasem mi řekla: " Já nejsem právě ten člověk co by ti to měl vysvětlit. Vysvětlení dostaneš až na místě."
V tu chvíli jsem se s tím musela spokojit. Sešli jsme dolů i s mými věcmi. Posléze mne obejme. Už vím, že je to nejspíš naposledy.
Se slzami v očích povídá: " Tak se s tebou loučím a přeji ti všechno dobré do tvého dalšího života."
Poté přistoupí k muži, cosi mi řekne a podá mu kufr s mými věcmi. Ještě jednou mě obejme a pomalu poodstoupí. Muž ke mně pokyne rukou,
abych už šla. Poslušně za ním odkráčím s nešťastným výrazem ve tváři. Poté mě chytne za ruku. Co si zamumlá a já letím šílenou rychlostí někam do neznáma. Za pár dlouhých, nekonečných minut stanu před několika lidmi zahalenými v černých hábitech, jako onen neznámý muž. Oni koukají, já koukám.Všichni na sebe jen koukáme. Připadám si jak nějaká hvězda, na kterou koukají stovky a stovky očí každý den na obloze. Vypadá to, že jsou hodně udivení z mého příchodu Abych řekla pravdu,já také. Nejspíš si také myslí, co tam vůbec dělám. Mám chuť křičet, ať mi to už konečně někdo vysvětlí.Jak kdyby mi uměli číst myšlenky. Přiřítí se ke mně muž, pořád tak divně oblečený, jako by ani nebyl z našeho světa.
Obejme mne a povídá: " Tak konečně jsi tady, dceruško!"
Koukám jak vyoraná myš. Ten chlap se určitě zbláznil. Nemá všech pět pohromadě. Ostatní koukají na nás, poté jeden na druhého a nevěří slovům, co vyšly z úst neznámého muže
Konečně se vzpamatuji a dostanu ze sebe jen pár slov: "Puste mě! Nezbláznil jste se jen tak náhodou chlape?"
Na moment se odmlčí, požádá ostatní muže nebo i ženy. To nějak nevím, jelikož jsem jim neviděla do tváře. Okamžitě zmizí. Jako by se po nich slehla zem. I muž, který mě tam přivedl, zmizel. Dostávám čím dál větší strach.Tohle přeci nikdo nikdy nedokáže. Pozoruji neznámého muže, jako by mi měl ublížit.
" Moji rodiče se mě zřekli, už když jsem byla nemluvně. Od té doby mě vychovávala sestřenice. Tak co mi to tady vyprávíte za hlouposti, které ani nemáte podložené důkazy! Radši mi řekněte, co tady k čertu dělám? Kdo vlastně jste? A hlavně kde to jsem?" dopověděla jsem.
Muž se posadí za svůj velký stůl a pobídne mne, abych se také posadila. Najednou se stalo něco nepředvídatelného! Máchla jsem rukou a sklenička, které stála na stole, byla fuč. Nebo teda spíš rozbitá na miliony kousíčků. Nikdy se mi nic takového nestalo. Teda ne, že by se mi, když jsem byla vzteklá, něco divného nestalo,ale¨vždycky to mělo nějaké rozumné vysvětlení,teď to nemá nic. Jako by ho to ani nepřekvapilo. Klidně sedí dál.
Podívá se na mne a konečně prolomí to ticho: "Já jsem tvůj otec. Jmenuji se Ewelian Beer. Nezemřel jsem jak můžeš vidět. Jsem přesně z masa a kostí", už chci něco namítnout, ale můj tzv."otec" mne nenechá a pokračuje dál ve svém vyprávění. "I když se ti to může zdát hodně divné, tak jsem tvůj otec. Když jsi se narodila, byl jsem zrovna mimo naši zemi a tvá matka 2 hodiny po porodu zemřela," odmlčel se.
Já na něm viděla, jak ho tíží mluvit o těchto závažných věcech. Ani pro mne to není jednoduché to poslouchat.
" A já jsem chtěl, abys vyrůstala bez celého kouzelnického světa, což nebyl ten nejlepší nápad, který jsem kdy měl. To velice dobře vím a tady před tebou to přiznávám. Chtěl jsem pro tebe normální život. Takový, který já jsem nikdy neměl. V poslední době jsme si uvědomil, jak mi chybíš a také abys poznala své kořeny," řekne.
" Ale já tomu pořád nějak nerozumím. Nechal jsi mě vyrůstat bez jediného slova o vás a ještě k tomu jsi mi nechal namluvit, že jste s matka mrtví," vztekala jsem. Poté pohlédnu na jeho stůl a uvidím fotografii s nějakou ženou. Sama se dovtípím, že je to matka.Podívá se na mne těma svýma temně černýma očima. Z toho mě tak nepředstavitelně zamrazí.
" Chtěl jsem ,abys poznala,to co já jsem nikdy nemohl. Ptáš-li se proč,tak na to je snadná odpověď.Měla jsi poznat odlišný svět. Svět bez kouzel. Abys s nadhledem mohla konat věci pro které jsi předurčená. Ještě tu byl také jede faktor. Já i tvoje matka jsme čarodějové a v posledních měsících, když jsi se narodila, jsme spolu moc nevycházeli. Tvoje matka patřila a vždy bude patřit mezi nejlepší kouzelníky tohoto světa. Kdo mohl si jí nechtěl znepřátelit. Jen pro tvou informaci jsi jí velice podobná." Vyčerpávající projev.
" Ano, to já vím. Elizabeth mi to mnohokrát říkávala," odpovím.
Ten bílý obličej se malinko zakabonil a začervenal. vypadá, že není zvyklý projevovat city druhému člověku. Vypadá spíš jak zapšklý, rozhádaný a nejistý.Pravděpodobně jsem ho zaskočila. Nejspíš si myslel, že Elizabeth o nich nikdy nemluvila. Ale mluvila. Ne často, ale přeci některé věci o nich zazněly.Teda nic ve špatném. Elizabeth o nich vždy mluvila velice pěkně. Jak to byl skvělý, mladý a hlavně nadějný pár. Ale pak…….
Pokračuje dál bez okolků: " Proto jsem nechtěl, abys vyrůstala v takové publicitě, co by tě tu čekala. Díky nám a tobě samotné by od tebe lid očekával veliké zázraky, na které bys ještě nebyla připravena. Ani teď nejspíš nejsi připravena, proto od dalších dnů, co se tu malinko zaklimatizuješ, se začneš učit tajemství magie. Také tě čeká vybrání mezi magiemi. Černá magie je velice lákavá. Ani bych se nedivil, kdybys k ní přistoupila. I já u ní jsem a musím říct, že je to velice povznášející pocit, mít moc, o které se ti ani v bílé magii nesnilo."
Tohle mi velice nahání strach. Mluví o tom jako by to bylo něco co musím dělat i já.
" S tvými schopnosti si nedělám moc velkou starost. Už se projevily, ale budeš se muset naučit ovládat své pocity. Jakmile tohle nedokážeš, nejsi schopna kouzlit. Nejen pocity,ale lektvary se budeš muset naučit vařit nebo také skládat sama kouzla, nebo se je učit z knih. V mnoha věcech ti tvé schopnosti nepomůžou. Budeš se muset spoléhat na vlastní rozum a na tvou paměť!" řekne.
" Tento dům je nyní i tvým domovem tak se podle toho také chovej! Nyní tě odvedu do tvého pokoje. Jen prosím nechoď sama do mojí pracovny a do podkroví," sykl otec.
Zní velice tajemně. Proč se mnou nejedná fér? Co před mnou skrývá a proč ke mně není zcela upřímný?! Vyvalí na mě nějaký srdceryvný příběh a myslí si, že mu budu jen tak věřit?! Odvede mne úplně od všeho, co jsme měla kdy ráda. Už jsem si konečně vybojovala nějaké postavení mezi spolužáky a mezi ostatními lidmi. Konečně jsem si našla přátele, kterým jsem konečně začala věřit. A nyní nemám vůbec nic. Říkám si,že všechno se děje z nějakého důvodu, nikdy přeci nemůže být tak hrozně. Ale nyní vůbec nevím, čemu mám věřit. Jen Bůh ví proč!
Nechci tady být. Budu muset přijít na věci, na které mám spoustu otázek! A to mi teda tady pěkně někdo zodpoví!! Neustále ho následuji. Jdeme velice dlouhou spletitou chodbou. Pořád někam zabočujeme. Přijde mi to jak spletitý labyrint chodeb, dál a dál. Nejspíš na to budu potřebovat mapu. Věřím, že i s mapou se tady ztratím. Konečně jsme u dveří.
Otec zamumlá toto: "DVEŘE NECHT´SE OTEVŘOU,
PRO TOHO KDO CHCE VSTOUPIT,
DO POKOJE, KTERÝ JE URČEN PRO VYVOLENOU!"
Dveře cvaknou a rozletí se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ewilan Ewilan | Web | 4. února 2008 v 21:41 | Reagovat

Prostě úžasný, Aniasenko:-)) vždyt už jsem ti psala názor. na začátku se mi moc líbily ty popisy...těch pocitů..navíc těch prvních pár vět - vyzařovala z toho ta všednost každého dne a pak to najednou narušil ,,on" :-)) strašně moc se mi to líbí...a navíc to, co její otec vyřkl na konci...prostě úžasný! honem pokráčko:-)

2 Wendy.... Wendy.... | E-mail | 5. února 2008 v 10:05 | Reagovat

Jj Ajinko moc pekny.....mtr:-)

3 Verča Verča | 5. února 2008 v 10:36 | Reagovat

mocinky hezký.. seš šikovná... já bych tohle nenapsala...

4 Paige Paige | Web | 6. února 2008 v 14:44 | Reagovat

první povídka???

teda klobouk dolů, začíná to slibně, hezky popsané, jsem zvědavá na další:)

5 Janička Janička | Web | 7. března 2008 v 21:34 | Reagovat

Zajímavý. Jsem zvědavá co se z toho vyklube. Jdu číst dál. To je snad první povídka kterou čtu napsanou ich formou, taky chci napsat jednu jednorázovku v ich formě ...

6 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 28. dubna 2008 v 13:37 | Reagovat

Ráda spřátelím, píšeš hezky:)

7 Lykao Lykao | Web | 10. července 2008 v 13:34 | Reagovat

Píšeš hodně zvláštním způsobem, ne že by se mi nelíbil,  ale... Takhle bych to řekla, přijdem mi, že se občas zamotáváš do slov třeba to: jsem přesně z masa a kostí, to je takové divné, jinak se mi to líbí, opravdu to vypadá zajímavě, i když to zatím připomíná příběh Harryho (vyrůstá mimo kouzelnický svět protože ho brumbál chce chránit před... ).

8 Beltrix Beltrix | Web | 17. listopadu 2010 v 13:00 | Reagovat

Perfektní ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama